Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Informace, jak tyto stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním souhlasíte s použitím souborů cookie. Více informací. Rozumím Pro správné fungování webu si zapněte javascript.

Informatické myšlení

flag en

Její děti začali ještě ve školce se ScratchJr. Dnes s nimi objíždí robotické soutěže a sbírají medaile. Představujeme Jitku Kuřimskou, autorku blogu Nejsem učitelka.

 Robotí invaze

Jaké je Vaše pracovní zaměření, jak jste se dostali k robotice?

Vzděláním jsem molekulární bioložka, v posledních letech se věnuji analýze evoluce nukleotidových sekvencí. V praxi to znamená, že při práci sedím u počítače a střídavě píšu programy a statisticky vyhodnocuji získaná data. K programování robotů pak už není daleko.

Ale teď trochu vážněji – k robotice se děti dostaly skutečně přes programování – ještě ve školce začaly tvořit vlastní programy v aplikaci ScratchJr. Časem jim aplikace přestala stačit a s manželem jsme hledali něco, co by pro ně představovalo alespoň nějakou výzvu. Protože to bylo v době, kdy ještě neuměly rychle číst, klasický Scratch byl pro ně hlavně čtenářská výzva, a tudíž je moc nelákal. Čirou náhodou jsme narazili na LEGO WeDo 2.0 a po dlouhém přemýšlení jsme se rozhodli, že dětem tuto robotickou stavebnici koupíme. Celkem rychle se ukázalo, že to byl krok správným směrem – děti byly nadšené a vrhly se do stavby a programování robotů. Myslím si, že jim hodně pomohly znalosti, které získaly při používání ScratchJr, takže vlastní programování robotů pro ně nepředstavovalo žádný zásadní problém. Stavění robotů bylo o něco obtížnější, hodně znalostí ale získaly tím, že si postupně postavily podle návodů od Lega všechny roboty.

 

Jak staré jsou Vaše děti a kdy je začalo bavit „hraní“ s roboty?

Dětem je teď jedenáct let, k robotům se dostaly jako předškoláci v šesti letech.

 

Jaké soutěže objíždíte a jak si na nich stojíte?

Momentálně kvůli koronaviru se děti už dost dlouho neúčastnily žádné soutěže, normálně ale soutěží především v jízdě robotů po čáře. V loňském roce byl jejich soutěžní kalendář dost bohatý: Robotiáda v Brně (syn získal 2. místo v kategorii Čára ZŠ, dcera se neúčastnila), Istrobot v Bratislavě (to je asi nejobtížnější soutěž, které se děti zúčastnily, soutěž nemá věkové kategorie ani rozlišení robotů na Lego a Arduino, tudíž s robotem postaveným z Lega není šance na vítězství; nicméně v jízdě po čáře byl synův robot jedním z jedenácti, který vůbec zvládl projet celou trať), JedoBot v Jedovnicích (dcera získala 1. místo v jízdě po čáře v kategorii ZŠ, syn získal 2. místo), Robotický den v Praze (to je pravděpodobně nejobtížnější soutěž v jízdě po čáře v ČR, v kategorii Stavebnice soutěží účastníci až do ukončení střední školy; obě děti postoupily do finále - dcera byla v semifinále první a syn pátý), RoboTrip v Olomouci  (syn získal 1. místo v kategorii Line Follower Enhanced ZŠ Procesor s robotem postaveným z dílů od firmy Makeblock a 2. místo ve stejné kategorii s robotem postaveným z Lega, 1. místo v kategorii Line Follower ZŠ Procesor a 3. místo v kategorii Line Follower ZŠ Lego; dcera získala 1. místo v kategorii  Line Follower ZŠ Lego a 3. místo v kategorii  Line Follower ZŠ Procesor).

Letos se zúčastnily jediné soutěže – TechnoLab RoboTrip – Virtual Challenge 2. Nejednalo se o klasickou soutěž robotů v jízdě po čáře, ale o programování virtuálních robotů v prostředí mBlock. V této soutěži syn získal 1. a 2. místo a dcera 3. místo.

Kromě toho dřív děti soutěžily v mezinárodních soutěžích ve stavbě a programování robotů Dr. E‘s We Do Challenges a Dr. E‘s Mindstorms Challenges pořádaných Tufts University v USA. Soutěže spočívaly v tom, že v průběhu školního roku bylo každý měsíc vyhlášené téma, na které měly děti vymyslet, postavit, naprogramovat a natočit vlastního robota. V těchto soutěžích se naše děti několikrát umístily na prvním místě. Bohužel tyto soutěže byly minulý rok ukončené.

 

V čem se soutěží?

Děti soutěží v jízdě robotů po čáře. Soutěže spočívají v tom, že děti si doma postaví a naprogramují robota, který při soutěži musí pomocí jednoho nebo více senzorů detekovat černou čáru na bílém pozadí a sledovat ji od startu do cíle. Vyhrává účastník, který danou trať projede za co nejkratší čas. Jednotlivé soutěže se od sebe liší počtem povolených senzorů k detekci čáry i překážkami na trati – v některých soutěžích se jedná pouze o jednoduchou čáru bez křížení, jiné soutěže mají na trati krabice, mosty, houpačky, přerušení čáry, změnu barvy čáry nebo třeba velkou skvrnu.

 

Jaké roboty u Vás doma ovládáte?

Dcera stále ještě staví a programuje roboty z Lego WeDo – v současné době už ne na účast v soutěžích, ale v říjnu lektorovala kurz Holčičí robohraní, ve kterém učila dívky základům programování robotů Lego WeDo. Během prosince se chystá uspořádat obdobný kurz pro kluky. Obě děti staví a programují roboty z Lego Mindstorms, syn navíc staví a programuje mBoty. A pomalu se seznamují s Arduinem. A zapomněla jsem ještě na Ozobota.

 

Co děti na programování robotů baví nejvíce?

Ptala jsem se přímo dětí a dostala jsem nečekanou odpověď – programování robotů. Ale prý je baví i jejich stavění – někdy je to daleko větší výzva než samotná tvorba programu. 

 

Myslíte si, že je prostor pro roboty také ve výuce informatiky?

Protože nejsem učitelka, a už vůbec ne učitelka informatiky, pravděpodobně nejsem ten správný člověk, který by měl na tuto otázku odpovídat. Je totiž velký rozdíl mezi tím, když máte doma dvě silně motivované děti, které mohou trávit stavěním a programováním robotů mnoho hodin denně, a mezi třídou o více než dvaceti dětech, ve které mají děti mají 45 minut na to, aby ve dvojici postavily, naprogramovaly, vyzkoušely a nakonec zase rozebraly robota. V tom je oproti nám každý učitel v obrovské nevýhodě a nezbývá mu než volit jednoduché úkoly, které slouží spíše k seznámení se základy stavění a programování robotů. Přiznám se, že kdyby mě někdo postavil před takto obtížný úkol, nebyla bych si jistá, jestli bych ho zvládla.

 

Co dětem podle Vás dává programování robotů, co se naučí?

V první řadě se naučí programovat. Základní algoritmy programování robotů se neliší třeba od základních algoritmů programování her. Myslím si ale, že v robotice není důležité jen programování robotů, ale také jejich stavění – to je něco, co dětem žádné programování her nebo příběhů dát nemůže.

 

S čím byste rodičům doporučila začít?

Rodičům menších dětí, které ještě neumí číst, bych jednoznačně doporučila aplikaci ScratchJr, ve které se děti mohou už v předškolním věku naučit základní logice programování. Děti, které bez problémů čtou, mohou začít třeba se Scratchem, mBlockem, Code.org, Ozobotem... Myslím si, že je dobré nejprve pochopit základní logiku programování a až následně přidat stavění robotů. A nebylo by špatné, kdyby s dítětem stavěl roboty rodič nebo starší kamarád, který mu dokáže vysvětlit, že ta šišatá věc se jmenuje vačka a co se vlastně v robotovi děje, pokud s ní motor otáčí. Jinak se může stát, že nepoučené dítě skončí u toho, že si postaví podle návodu robota, podle návodu ho naprogramuje, potěší se, že robot dělá to, co má dělat, časem robota rozebere na součástky a podle návodu postaví dalšího. Množství znalostí, které tím dítě získá, však bude minimální.

 

Jaké mají další zájmy Vaše děti?

Zájmů mají opravdu hodně – velmi je zajímá vesmír a kosmonautika, natáčejí stop motion videa, programují v prostředí Alice, tvoří objekty v Tinkercadu, jezdí na kole a na kolečkových bruslích, syn se zajímá o letectví, dcera píše povídky a pohádky.

 

Autor rozhovoru: Jan Schönbauer

Sdílejte akci:

Zůstaňte v obraze


© Copyright 2018 Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Vyrobil Rexonix, corporate design Helena Jiskrová. Pravidla ochrany osobních údajů