Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Informace, jak tyto stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním souhlsíte s použitím souborů cookie. Více informací. Rozumím Pro správné fungování webu si zapněte javascript.

Informatické myšlení

Sporty vypadají velmi kreativně, ale je to většinou jako počítačový program. Naučená schémata, která běží, jedno za druhým.

Petr Koukal je nejúspěšnější český badmintonový hráč. Devětkrát vyhrál titul mistra republiky a zúčastnil se tří olympijských her. Na základě vlastních životních zkušeností založil Nadační fond Petra Koukala a v rámci projektu STK pro chlapy dělá osvětu a snaží se motivovat muže k tomu, aby se víc starali o své zdraví. Jaký je jeho pohled na využití technologií při sportu? A jaké má v tom všem místo informatické myšlení?

Co si představíte, když se řekne informatické myšlení?

Představil bych si způsob myšlení, který je víceméně oproštěný od emocí, zaměřený na fakta. Hledání nejlepšího řešení bez ohledu na pocity.

Může být. Informatické myšlení, v tom nejširším slova smyslu, se totiž vysvětluje jako: myslet jako informatik. To znamená: najít problém, analyzovat ho, najít různé způsoby řešení, vybrat z nich ten nejlepší, a ten aplikovat. Takže ve své podstatě ano. Setkal jste se s informatickým myšlením nebo s informatikou během vašich studijních let?

Maturoval jsem z informatiky. Ale tam byly tehdy otázky typu: vytvořit spořič obrazovky ve formě kuličky, která se pohybuje tam a zpátky, a založit e-mailovou adresu na Seznamu. To bylo v době, kdy to všechno bylo ještě v začátcích, před dvanácti lety. Myslel jsem si, že mi to skvěle půjde a bude mě to hodně bavit, ale nemám k tomu vůbec vztah. Když se teď k tomu dostávám z druhé strany, zadávám kamarádům práci na webech nebo nějaké programy a aplikace, fascinuje mě to a jsem z toho procesu unešen. Přijde mi neuvěřitelné, že to jde vymyslet.

Jak probíhala výuka informatiky, když jste byl na střední škole? Co jste se učili, tedy krom vytváření spořičů obrazovky.

Pracovali jsme s programovacími jazyky. Tehdy to byl Visual Basic, ještě nějaké jazyky, třeba Java. Ale opravdu základní věci. Měli jsme na to dvě hodiny týdně. Byl tam i nějaký pokračovací kroužek, ale byl jsem vždycky spíš fascinovaný tím, jak se ti moji kamarádi dokázali tolik věcí naučit sami doma, bez toho, aniž by je to učil někdo ve škole. Takže to, co my jsme tam dělali, byla snaha o to pochopit, jak ty programy fungují, a co mám napsat, když chci, aby se něco pohybovalo nějakým směrem nebo měnilo barvu.

Ve sportu, kterému se věnujete nebo jste se věnoval, jste dosáhl velkých úspěchů, zúčastnil jste se i olympiády. Využívají se v badmintonu nějaké technologie?

Budu mluvit o sportu spíš obecně, protože jsem dlouhé roky působil kolem olympijského výboru. Technologie se využívají čím dál častěji. Je víc a víc možností, které se používají při trénování. V badmintonu se teď používá jako novinka notebook, který má člověk při tréninku pod sítí, když hraje výměny. Na tom se střídají barvy, obrazce nebo čísla. Když na vás letí míč, blikne na notebooku číslo. A vy na něj musíte rychle zareagovat. Když je liché, máte hrát doprava, když je sudé, tak doleva. Učí to rychle reagovat na danou situaci a ještě zapojit mozek jinak, než když se díváte na hráče na druhé straně. Protože taky můžete hrát tak, že budete reagovat na protihráčův pohyb.

Kamery. Natočit si zápas dřív znamenalo mít někoho, kdo to obsluhuje, a tak. Natočený záznam, to je nejlepší sebereflexe. Dřív to bylo relativně složité. Dneska se tam postaví někdo s telefonem, nebo se postaví telefon na malý stativ a můžete to rovnou streamovat svému trenérovi, klidně na druhou stranu zeměkoule. Což jsou úžasné možnosti.

Ještě něco dalšího z technologií ve sportu?

Existují různé softwary, které měří, kdo kolik naskáče, naběhá, dělají statistiky počtu forehandů a backhandů. Statistiky se díky technologiím hodně rozvíjejí. A je to pak zajímavé i při předběžném vyhodnocování soupeře. Třeba tenista tak může zjistit, že jeho protihráč nehraje 90 % míčů přímo, ale křížem. Tam už se dá zjistit úplně všechno. Člověk z všeho pak může čerpat při dalších zápasech nebo při přípravě.

Tréninkový proces by se dal považovat také za svého druhu algoritmus, který když se úspěšně naplňuje, dosáhne se kýženého výsledku. Tedy v případě, že tomu nahrávají i všechny potřebné faktory. Jaké mechanismy fungují v tréninkovém procesu? Jakou roli má trenér? Jakou ten sportovec? Jak to všechno dohromady funguje a skládá se?

To je těžká otázka. Trenér by měl být ten programátor nebo manažer. Sportovec by v něj měl mít absolutní důvěru, protože sportovec sám nedokáže posoudit, v jakém stádiu se fyzicky, psychicky nebo i výkonnostně právě nachází. Máme nějaký pocit, ale člověk zvenčí to vidí a cítí daleko líp. Má tam tedy jakousi roli programátora. A měl by to být člověk, který je tomu sportovci nejbližší, kterému se sportovec může se vším svěřit, kterému důvěřuje, ale zároveň to nesmí být nikdo, kvůli komu ten sport dělá. Mnozí sportovci, nebo i děti, když sportují, to nedělají často pro sebe, ale pro trenéra nebo pro rodiče.

Sdílejte akci:

Nejnovější články přímo do vaší e-mailové schránky

Zůstaňte v obraze


© Copyright 2018 Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Vyrobil Rexonix, corporate design Helena Jiskrová. Pravidla ochrany osobních údajů